Quantcast
Channel: TerezaInOslo
Viewing all 388 articles
Browse latest View live

Očista dočista rozhodně nebyla brnkačka

$
0
0

Cestou do práce vyzvedávám brčálově zelenou taštičku, ve které se právě teď nachází strava na můj dnešní den. Ohromně se těším. Sice jsem v očistách a půstech úplný benjamín, ale na svojí první očistu jsem připravená! 

 Bude to brnkačka! 
(jsem si tehdá ještě zarytě myslela...)




Vyrovnávám lahvičky do lednice a v duchu se na sebe čílím. Před očistou byste totiž měli tělo na tento proces připravit a doporučuje se držet tři čisté dny. Mně s hrůzou v očích doklaplo až den před očistou, že jsem na čisté dny naprosto zapomněla. Navíc měl John Erik narozeniny a připravila jsem mu vydatný brunch, ten jste viděli i tady. A jak by vlastně měly vypadat čisté dny? Doporučuje se vynechat alkohol, kávu, černý čaj, slazené nápoje, smažená a velmi tučná jídla, instantní a mražená jídla, potraviny obsahující velké množství aditiv a sladidel (bujóny, majonézy, ...), uzeniny, cukr a umělá sladidla, potraviny s obsahem lepku, mléčné výrobky a červené maso. Až na tu kávu, černý čaj, potraviny s obsahem lepku, velmi zřídka maso a pomálu těch mléčných ale držím čisté dny téměř pořád.

Den před očistou jsem se ale nedokázala udržet, přišlo mi, že se moje tělo bojí a snaží se najíst do zásoby. 

Snad nikdy jsem neměla tak obrovskou chuť na úplně všechno.


1.den

Vím, že dneska to přijde. Ráno jsem začala mým oblíbeným rituálem - vlažnou vodou s citrónem. Nepiju ji zdaleka každý den, jen tehdy, když na to má mé tělo chuť. Ráda začínám ráno klidně a s něčím teplým v bříšku. Už odmalička se u nás v rodině po ránu pil čaj s citrónem a to mi zůstalo až doteď. Když nemám tolik času a trpělivosti čekat na čaj - vlažná voda s citrónem přijde vhod. Podle Emily Dingmann a dalších nutričních specialistů, by měla vlažná voda z citrónem pomáhat při trávení, podporovat imunitní funkce a vyrovnávat nerovnováhu pH v těle. Citrusové plody rovněž pomáhají detoxikovat tělo a hydratovat a okysličovat krev - prý je taková voda s citrónem lepší nakopávač, než káva. Jen možná je dobré zmínit, že byste měli pít vodu s citrónem brčkem, abyste si neponičili zubní sklovinu. Kyselé ovoce má vliv na oslabení skloviny.

Pijete po ránu vlažnou vodu s citronem? 

Chystám se na snídani - řepa, celer, mrkev a jablko. Celkem natěšená a právem. První snídaně je skvělá. Slupnu ji hned a už se začínám těšit na sváču. Svačinky mi asi z celé očisty chutnaly úplně nejvíc. Byly totiž většinou jednodruhové. Můj největší favorit byl grep a červená řepa s jablkem. Po pár hodinách mi začíná škrundat v břiše a pohledem jím ty nádherný cupcakes, který nám Sandra alias Bridget dala k narozeninám. A protože velkou součástí mé očisty byla i Bridget a John Erik, kteří to se mnou prožívali ve velkém, požádala jsem je o sepsání pár poznámek, jak mojí očistu vnímali oni.


Zápisky Bridget:
První den si pamatuju moc dobře. Chtěla jsem udělat Terez a Johnimu překvapení k narozeninám a objednala jsem cupcaky. Že to možná nebude ten nejlepší dárek, mi došlo při cestě do práce, kdy jsem viděla UGO prodejnu. A sakra – Terez má očistu. No cupcaky už byly objednané, nedalo se nic dělat.

Dopadlo to, jak jsem čekala. Při každém kousnutí do cupcaku jsem na Terezčině škále oblíbenosti klesala níž a níž. Tak jsme jí v rámci solidarity alespoň popisovali, jak výborné ty vanilkové cupcaky s marcipánem jsou.

Jinak mi ale celý den přišla úplně v pohodě. Byla veselá, natěšená a odhodlaná. Musím přiznat, že jsem jí některé ty šťávy záviděla. Ty příchutě totiž vypadaly fakt dobře.

Zápisky Johniho:
Tereza was very ready, and sure it was going to be easy. I was happy too, because I was ready for three days full of kebab and burgers. The day was good, Tereza was in good mood, but she started to be quite hungry in the evening. We had a busy day, so we were moving around the whole day, and I did not get to eat any fastfood.

Největší hloupost byla, že jsme první den očisty šli na jeden důležitý event, kde jsme se měli zdržet jen chvilinku. Nebrala jsem si s sebou lahvičku s nálepkou večeře. Jenže my jsme se tak trochu příjemně zasekli a už se nám nechtělo o půlnoci vyzvednout tu mojí večeři. Celý večer jsem usrkávala vodu. Myslela jsem, že umřu hlady, ale byla to jen moje blbost. Konejšila jsem se, že hlad zaspím a za chvíli bude snídaně.



2. den

Druhý den jsem naběhla do UGO prodejny na Andělusnad jako první zákaznice dne. Snídaňovoulahvičku jsem zhltlaještě po cestě do práce.Byla jsem odhodlaná jít dál. Nebylo mi nejlíp. Bylo mi zvláštně. Nedokázala jsem popsat jak, ale zvláštně. Dopoledne jsem nebyla zas tak unavená, ale spíš otrávená. Rebarborový oběd by chutnal skvěle, kdybych si ho dala v normální den. Druhý den mi už šťávy trochu lezly i ušima. Už mi chyběl pocit něco zakousnout. Chyběl mi ten rituál sednout si společně, zastavit se a do něčeho kousat.

Odpoledne jsem začala mít všeho opravdu dost.
Začínalo jít do tuhýho.

Zápisky Bridget:
Dopoledne probíhalo u Terez v pohodě. Byla plná sil a taková vyrovnaná. A tak nic nebránilo tomu, abychom ji trochu pozlobili a přemýšleli s Johnym nahlas o tom, jaké burgery si objednáme k obědu. Ano, jsme ta nejlepší opora. Odpoledne ale začalo přituhovat. Začala ji bolet hlava a padla na ni únava. Jak jsme ale zjistili po „googlování“, tak to je klasický příklad toho, že se tělo čistí.

Zápisky Johniho:
Day 2 started worse than the first one. Tereza was hungry from the start of the day, but still in a quite good mood. Early afternoon her headache came. In the midle of the day she wanted to quit the whole detox, but she decided to keep it going. In the evening it was bad, really bad, and she went to bed early. Still not fastfood for me.

Druhý den jsem to celé málem vzdala. A že já se vzdávám málokdy. Bolela mě šíleně hlava, byla jsem unavená, neměla jsem na žádné šťávy absolutně chuť. Chtěla jsem se normálně najíst. Střídaly se mi návaly energie, kdy jsem byla nesnesitelně aktivní s naprostým vyčerpáním. 

Bylo mi divně a v osm hodin jsem šla spát. 
Nevypila jsem ani polovinu večeře a už vůbec ne dezertu.


3. den

Rozlepuju oči a je mi božsky. Je brzo ráno a já jsem plná energie. Neuvěřitelné. Nebolí mě hlava. Možná je to tím,že se cítím tak božsky, protože je to oproti druhému dni tak markantní rozdíl. Zaplavujevlna euforie. Euforie, že to dokážu. Na šťávy se tedy moc netěším, ale už vím, že dnešek dám. Vznáším se do UGO prodejny, kde jsem si vzduchem plácla s dalšími dámami, které čekaly na dávky čerstvých šťáv na třetí - poslední den očisty. Doplula jsem do kanceláře a ještě chvílemi se během dne trochu nahlas litovala. Odpoledne mě zase začala trochu pobolívat hlava, ale oproti prvním dvou dnům to byla procházka růžovou zahradou. O tom, že bolení hlavy a únava může přijít jsem věděla předem z brožurky, kterou vám k očistě dají a taky od Brixi, která očistu absolvovala už dvakrát. Články o jejím průběhu si můžete přečíst TADY. Se mnou očistu absolvovala i DomByDomavyčerpávající článek TADY.

Zápisky Bridget:

Dopoledne bylo zase v pohodě, stejně tak, jako to předešlé. Odpoledne se ale zase dostavila bolest hlavy a přišlo mi, že i pocit hladu. Snažila jsem se Terez doporučit, ať sní tu UGO lahev, když to je součást očisty, ale bez úspěchu. V tomhle má pevnou vůli a i přes všechno bylo jasné, že teď už to nevzdá. A nevzdala! 

Kdybych měla UGO očistu shrnout z pohledu diváka, byla to pro mě zábava. A ne jen kvůli tomu, že jsme si s Terez mohli dělat legraci a trochu ji pošťuchovat. Naštěstí měla skoro celou dobu super náladu a byla s ní legrace. Možná byla trochu i omámená všemi těmi škodlivými látkami, od kterých se čistila.

Ale obecně můžu říct, že všechny dny probíhaly poměrně normálně. Odpolední hodiny byly tedy slabší, ale to hlavně kvůli bolesti hlavy. Myslím, že to bylo způsobené tím, že člověk není zvyklý pít tři dny jen šťávy a tělo je samozřejmě i víc unavené, proto nezvládá klasický pracovní nápor jako jiné dny. Každopádně těch pár dnů se očividně vydržet dát.

Terez mě dokonce tak motivovala, že uvažuji o tom, že si čas od času dám den na šťávách, ať si to tělo taky trochu odpočine.

Zápisky Johniho:

This was great. Tereza woke up fresh, not feeling bad, and was very good the whole day. She had a lot of energy, and created a good atmosphere. I think that when the evening came Tereza was still very ready to eat some food again the next morning. I finished of the evening celebrating that it was over with a big kebab :)


.
Shrnutí:

Myslím, že je důležité, jak očistu vnímáte. Rozhodně odočisty nečekejte, že ji stačí jednou, dvakrát do roka absolvovat a máte vystaráno. Myslím, že jednou za čas je dobré v životě vyzkoušet něco nového, něco udělat jinak a možná tím docílit toho, že si uvědomíte, jak moc vás ve vašem životě ovlivňuje jídlo. Možná si uvědomíte, že je načase něco změnit, a nebo si uvědomíte, že to není vůbec pro vás a raději se budete držet vašeho zajetého režimu, pokud se cítíte dobře.

Pro mě byla očista můj první zážitek a byl tedy mnohonásobně náročnější, než jsem si kdy představovala.Poslední rok nejsem žádný jedlík, ale třídenní detox mi dal překvapivě zabrat. Myslím, že i svou roli hrál fakt, že den před očistou mé tělo zpanikařilo. Obecně mi nepřijde, že bych jedla moc, ani špatné věci, spíš jím dost nevyrovnaně a často mi chybí energie. Dlouho jsem nezažila pocit, že bych se brzo ráno probudila s takovým přílivem dobré energie jako při třetím dnu čisty a v tom mě očista nakopla. Chci jíst pravidelně, vyrovnaně, víc zeleniny a vážit si každého sousta, jako kdyby bylo to první po očistě.

Dlouho jsem na sebe nebyla tak pyšná, že jsem něco dokázala. Byla jsem totiž kousek od toho, že to vzdám. 

Ten pocit se dal přirovnat k tomu, když poprvé zaběhnete desítku, nebo absolvujete náročný pohovor. Myslím, že v mém případě UGO očista splnila účel toho, že to pro mě byl skvělý impuls nastartovat nový režim. Měla jsem pocit, že si nechci tělo zase hned rychle zašpinit. I když nejsem zarytý odpůrce cukru (nikdy se nevzdám dortíků ke kávičkám!), nebo tučných věcí (nikdy se nevzdám kachny s knedlíkem!), ráda jím co, co dělá mému tělu dobře. A myslím, že takový zdravý balanc je ta moje cesta. Alespoň v současné životní situaci. 

A co vy? Už jste někdy nějaký detox nebo půst absolvovali? 

Více informací o UGO očistě a kdy bude další najdete TADY.
Přeji vám hezký den a jak říká Pavel Maurer: "Nejezte blbě!"
Vaše TerezaInOslo


Starý dobrý víkend v norském stylu

$
0
0
Krásné pondělní ráno. Jak jste si užili víkend? Ten náš byl jako za starých norských časů. V pátek večer Johni připravoval jedno z jeho nejoblíbenějších jídel taco. Norové taco milují a dokonce vytvořili nový termín, který se běžně v norštipoužívá "fredagstaco" - páteční taco. Podle studie norského VG jí taco každý pátek přes 400.000 Norů, 8,2% populace. Každý pátek. Každý!

Dokážete si představit, že jíte každý pátek úplně stejné jídlo?



Ta vůně, tma za okny, a sobotní/nedělní vstávání v půl sedmé ráno, abychom dojeli na tréninkový kemp, tak takhle přesně vypadaly naše víkendy v Norsku. Když jsem se do Norska přestěhovala, naše dny vypadaly tak, že jsme hned po osmi hodinách v práci naběhli na autobus, který nás vezl čtyřicet minut do haly kousek za Oslo. Tam jsme měli pětkrát týdně trénink a kolem jedenácté večer jsme se vraceli domů. V autobuse se prakticky odehrával skoro celý náš volný čas. Večeřelo se tam, já se učila norštinu, volala s babí,psala blog, a dost často jsme tam i spali... Víkendy pak byly zcela a plně zasvěcené tréninkovým kempům, nebo závodům. 

Byla to nádherná součást mého života, kterou bych za nic na světě nevyměnila. 
Ale představte si tu volnost, když jsme oba mohli  zase normálně žít.



Teď jsme si takový režim střihli na víkend znovu. Jen jsme byli na té druhé straně - trenérů. Celý víkend jsme strávili na dalším tréninkovém kempu národního teamu, který připravujeme na Mistrovství Evropy. Začíná se nám ta dřina rýsovat v celkem silný team, tak už se oba s Johnim těšíme. Já trénuju choreografii a John Erik spolu s Terez tumbling a trampolínu. V mezipauze jsem si jela za blogerkami zasadit magnolii před naším hubem a po třetí tréninkové fázi jsme s Johnim vyrazili do La Fabriky na taneční představení Divočina. Já jsem byla unešená. Nádherná hudba (!), jemné a zároveň neokoukané taneční pohyby a neříkám to jenom proto, že hlavní tanečníci jsou moji velmi blízcí přátelé. Maty a Jindra válí. Nejkrásnější  je na tom to,že jsme před sedmi lety spolu vystupovali. Tenkrát to bylo dosti amatérské, ale už tehdy měli kluci zálusk na prkna.Tak když pak celé publikum po Divočině stálo a náruživě tleskalo, blejskaly se mi oči. Jsem na ně pyšná! A jestli jste ještě neviděli Divočinu, nebo nádherné představení Looser(s), tak se určitě jděte podívat. A jestli jste už všechno viděli, tak se můžete těšit na Letní Letnou, kde bude další pecka. Beach Boys. Na tu já se těšim jak malá holka. Nový cirkus mě baví. A tuším, že vás bude taky.

Tak krásné pondělí
Vaše TerezaInOslo 

P.S. Jestli někdy do La Fabriky vyrazíte, doražte dřív, ať máte dobrá místa vepředu. Lístky nejsou na sedadla. Kam si sedneš, sedíš. My jsme byli až v poslední řadě a dost částí nám uniklo, protože jsme neviděli.  

Jak trávím čas sama se sebou

$
0
0
Probouzím se trochu zmatená. Vypadá to, že jsem nezatáhla ty dlouhé těžké závěsy úplně dokonale a sluníčko mi svítí do tváře. Lenost mě přemáhá a hrabu se zpátky do polštářů. Mám nakázáno chrnět a lenošit až do té doby, než mě to začne ale úplně nudit. Jen tak někoho neposlouchám, ale Johniho příkazy o odpočinku si beru k srdci vždycky. Tedy téměř vždycky. Když už mi kolem půl osmé cinkne asi pátý email, zjistím, že jsem selhala i v tom. Příště si vypnu zvonění. "Ne, nedívej se na ně, Terezo!" Hrabu se znovu do svého peřinového království. Usínám... 

V tom mi vystřelí ruka, sejmu pár knížek ze stolu, sklenička, ze které už před pár hodinami vyprchaly poslední bublinkyProsecca to jen tak tak ustála a já to beru jako znamení, že jsem první den dotáhla na půl osmou.To je moje finále. Jde se běhat. To je totiž můj nejlepší relax. Mrknu na teplotua bez váhání pro dnešek postačí kraťasy a sportovní podprsenka. Vybíhám k Brněnské přehradě. Po kilometru vyndavám sluchátka a poslouchám přírodu a ticho. Božsky dokonalé. Vůně čerstvě posekané trávy, nikde nikdo, jen můj dech a pot.

Můj první den o samotě, v lesích u přehrady, právě začíná. 



Včera navečer jsem busem dorazila do Brna, najedla se v Bistro Franz, kde měli naprosto geniální květákové rizoto (ňam!), četla, bloumala, přemýšlela a relaxovala. Byl nádherný teplý večer. Snad všechny venkovní restaurace byly plné spokojených lidí a na mě dýchla pohoda. Až když se mi chtělo, vydala jsem se směrem k Brněnské přehradě, do našeho oblíbeného hotýlku, kde mají jedno z nejkrásnějších hobitích Wellness a SPA, ve kterém jsem měla kdy tu čest být. 

A abych vám vysvětlila, co tu vlastně dělám. Přijela jsem vypnout. Načerpat energii. Zastavit se. Nějaký ten pátek už jsem cítila, že jedu z posledního a nechci. Chtěla jsem to zastavit, než bude úplně pozdě. Tedy Johni na to přišel zase dřív než já. A navíc jsem mu asi před týdnem vyprávěla můj dokonalý nápad, že jsem vždycky měla jako malá sen, že až jednou budu psát tu svojí knížku, představovala jsem si sama sebe, jak sedím v opuštěném domku někde v Provence/Toskánsku, piju kafe, mám takové ty velké černé cool brýle a píšu do počítače (nádech, prosím, po tak dlouhé větě!). Ráno si na kole sjedu pro bagetu a odpoledne se vydám v klobouku na pláž, kde se budu opalovat nahá, jen v tom klobouku, protože široko-daleko-nikde-nikdo. On celé to moje fantazírování vydržel poslouchat celých sedm minut, v polovině mu začaly škubat koutky, ale když jsem domluvila, pochopil, že tentokrát to myslím vážně. Jenom z něho vypadlo: "Three weeks? Alone? Seriously? And... Naked???" Takže tohle je taky taková moje malá zkouška. Jsou to sice jen dva dny, ale co.

Sbalila jsem si tedy saky paky a vydala se sama na pár dní psát knížku a odpočívat.



Snídaně a název knížky, která mi dělá společnost tak trochu napovídá, jak jsem sebrala odvahu si odpočinout a být zase chvilku sama se sebou.
.
A pro vás mám dneska taky jeden úkol. Udělejte si alespoň na jednu hodinu "you-time" - čas sami na sebe a sami se sebou. Úplně vypněte. Přečtěte si knížku. Uvařte si něco dobrého. Běžte se projít. Rozjímejte. Buďte sami sebou. Mějte něco pohodlného na sobě. A především si uvědomte, jestli máte zapotřebí se pořád někam v životě honit.

Budu se těšit na tu vaší radost!

Nádherný den a užijte si to. Uvidíte, jak skvěle vám bude. 
Vaše TerezaInOslo 

Puma - sponsored 

Wings for Life - jak jsem běžela svůj první běžecký závod

$
0
0

(8.květen 2016) Zatažené závěsy. Měkká postel. Načechrané polštáře. Tady něco nehraje. V tom se na mě rozsvítí fosforeskující tričko s velkým nápisem “Wings for Life” a moment ospalé zmatenosti je tatam. 
.
Město: Bratislava
Hodina: osmá ranní
Čin: běh Wings for Life

Krásný event pro dobrou věc, který mě dokázal posledních čtrnáct dní vytáhnout skoro každé ráno z postele. Nejsem zrovna běžecký typ a nikdy jsem nebyla. Tak by se možná hodilo představit to málo z mé běžecké historie. 


Na letních soustředěních jsem vždycky končila čtvrtá, pátá, protože na sprintech mě vždycky předběhly dlouhonohé gymnastky. Když mi můj první kluk řekl, že bych měla běhat, abych s těmi mými svaly nedopadla jako Serena Williams, místo toho, abych se na něj vykašlala, šla jsem běhat. Byla to muka. Vůbec mě to nebavilo a vůbec jsem nechápala, proč to někdo dělá. Uznávala jsem názor, že vás sport musí bavit a musíbýt kreativní.  
.
Běh se svou monotónností a nudou kreativní aktivitě opravdu nepřibližoval.
.
Běžela jsem vždycky jen pár minut a jen tak tak popadala dech. Prostě ztracený případ. Sváděla jsem to na svoji strukturu svalů, která je z gymnastiky natrénovaná na rychlou akceleraci a tím jsem svou běžeckou aktivitu na pár let odepsala. V osmnácti jsem se pak vykopala běhat po pláži, když jsem studovala angličtinu v San Diegu. ani nevím, co mě to tehdy napadlo. Jo, už vím, narost mi zadek a necítila jsem se ve svém těle dobře. hala jsem vždycky před mým surfovým dýchánkem na vlnách. Běhala jsem bosa. Bez hudby. Poslouchala jsem pravidelné vlny a pozorovala kormorány.Ti létali v dokonalých šipkách jen kousínek nad oceánem, že vás chvílemi ovívalidlouhatánskými křídly.Zbožňovala jsem každičký moment. Běhání na pláži totiž nemá chybu. To, jak pumpujete plíce zdravým soleným vzduchem. To, jak se vám boří chodidla do plného písku. To, jak vám kůži prostupuje slunce. To, byl moment, kdy mě běh (delší než sprint na trampolínu) snad poprvé začal bavit. Když jsem pak vyběhla doma, zase rychle mě to přešlo. Učinila jsem rozhodnutí: běhat se bude jen u moře. Když jsem se pak odstěhovala do Norska a po dvou letech sekla s gymnastikou, běh byl tou nejlevnější možnou variantou, jak zůstat fit. O co jednodušeji se to řekne “jdu běhat”, o to těžší je to vážně udělat.  Začátky ve vytahaných teplácích a okopanýchteniskách byly krušný. Když jsem pak k narozeninám  dostala nádherný neonový botky na běh, už nebyl čas na výmluvy. Sice jsem párkrát sama na sebe zkusila variantu, že neonky se budou nosit jenom na famózní příležitosti - jako je courání se s holkama po městě, nebo nedělní výlet. Nakonec jsem v nich vyběhla a už je nesundala.Nikdy mě nikdo neučil, jak běhat. Prostě jsem vyběhla a naslouchala tělu.

Ostatně tak v životě dělám většinu věcí. Prostě je dělám. Podle sebe. 
Jak mě to baví a jak cítím, že je to dobře.


Zebří
Na oslavu od Johniho

Běh mi pomohl ustát pár životních kopanců a zoceloval mojí vůli. Dokonce jsem přišla i na mou vlastní terapii během. Článek o ni TADY. S každým dalším vyběhnutím za ranního rozbřesku jsem si dokazovala sama sobě, že můžu. Že to zvládnu. Nesčetněkrát jsem to ráno vzdala a pak si to celý den vyčítala. Když jsem pak poprvé uběhla deset kilometrů, byla to pro mě neuvěřitelná vzdálenost. Připadala jsem si, že mi patří svět. Připadala jsem si, že jsem pokořila světový rekord a trochu jsem nechápala, proč to ty kolemjdoucí ale vůbec nezajímá. 

 Vždyť já uběhla první desítku, sakra!


Když mi pak přišel email od PUMY, že by byli rádi, abych byla jejich ambasadorkou v běhu  WFL v Bratislavě, měla jsem obrovskou radost. Hned na to přepadl pocit velké zodpovědnosti. To už nebude:"půjdu si jen tak vyběhnout a až se mi nebude chtít, zabalím to". Přecejen mě budou poměřovat s Usainem :)) Měla jsem dva týdny a přistoupila k tomu zodpovědně. Velmi zodpovědně. Brala jsem to jako takovou moji malou výzvu naučit se správně běhat.

Vyslechla všechny rady, tipy, triky, pročetla pár běžeckých blogů a časopisů a dala do kupy vlastní scénář přípravy na závod. 

Ten spočíval v omezené stravěbez sacharidů, tréninky čtyřikrát až pětkrát týdně, dostatek spánku a nula alkoholu a kávy. Občas rovinky, jindy dlouhé tratě. Tři dny před závodem jsem se pak běžecky úplně odrovnala, za dva dny se mé tělo zregenerovalo a poslední večerní výklus před závodem byla tečka mé mini-přípravy.

 
Běh Wings for Life pořádá tradičně RedBull a celý výtěžek z registrace startovného po celém světě jde na výzkum léčby poranění míchy. Heslo závodu je: "We run for those who can't!" - "Běžíme pro ty, kteří nemohou."Letošní ročník běželo celkem 130,732 (!)závodníků na 34 oficiálních lokacích po celém světě. Zajímavé na tomto je běhu je to, že všichni běžci vybíhají ve stejný čas. Přesně třicet minut po startu vyjíždí Catcher carrychlostí 15km/h (po určitém času auto zrychluje), které když vás chytí, jdete z kola ven.Vy tedy musíte běžet v určitém tempu, abyste dosáhlivysněných kilometrů.Jsem celkem ráda, že jsem neběželav zemi, kde se běželo v noci. I když bych si někdy ráda vyzkoušela, jak pracuje vás mozek. Slyšela jsem leccos, tak bych se o tom jednou ráda přesvědčila na vlastní kůži. Jednou...


Noc před závodem se jdeme ještě s Bridget jemně proběhnout. Spíme v hotýlku úplně ve starém centru a jemným klusem se prodíráme skrz bujaré hosty nočních podniků. Původní plán bylo proběhnout se k večeru, ale protože jsme se snažily asi hodinu zaparkovat v Bratislavě, pak jsme hodinu a půl čekaly na jídlo na promenádě - v mém případě nutnou sacharidovou bombu, která mě měla druhý den nakopnout k maximálnímu výsledku (o carb-loading jsem se už mírně zmiňovala v článku TADY), musely si ještě nakoupit všechny nejrůznější gely a ionťáky, tak jsme vyběhly až kolem desáté večer. Pak padly do postele a probudily se do našeho závodního dne.


V našem stejnokroji se procházíme až na místo, odkud se vybíhá. Natáčíme ještě krátké rozhovory a medailonky a mezi davy nadšených běžců rozehříváme svalíky. Už je jen pár minut do startu a mypřešlapujeme ve štosu závodníků. Atmosféra je skvělá amnou pumpuje adrenalin. Můj první běžecký závod začíná za pár minut! Ještě rychle zkontrolovat tkaničky, spustit Puma track aplikaci, která nám bude hlásit, jak daleko je Catcher car, které když vás dožene, jste z kola venku. Většina závodníků vypadávysportovaně a velmi zodpovědně. To mě vždycky trochu znervózní.S Bridget máme vlastní góly. 

chci dát dvanáct.


Z reproduktorů hraje hudba, davem se šíří obrovská vlna energie a na velké obrazovce se střídají živé vstupy z celého světa. Jsme připravené. Hlasitě odpočítáváme a na Queeny -"We Are the Champions" vybíháme. Dereme se davem, který téměř stojí. To je prý ale úplně normální na podobných běžeckých eventech. Já jakožto benjamín začínám být mírně nervózní, protože vážně stojíme na místě. Takhle mě to auto chytí hned. Konečně se po pár minutách rozpohybujeme a já už vím, že už chci příště vybíhat z přednějšího sektoru. Musím si držet pace (min/km) kolem šesti, takže musím po líném začátku přidat. jsem rozhozená a je vedro. 

Někde na pátém kilometru

První dva kilometry vstřebávám davy lidí. Snažím se jim utéct, kde to jen jde. Někdo to vzdává po pár set metrech a já hraju vlastní kličkovanou. Probouzí se ve mně soutěživá Tereza a pořád se dívám na appku, jestli správně počítá a běží. Přichází první občerstvovací stanice a vypadá to jako, když vidí divoká zvěř vodu po půlročním suchu. Vzdávám to. Držím ještě pár kilometrů. Postupně začínám přicházet na to, jaká to byla blbost vzít si legíny. Vaří se mi hlava na sluníčku a podle mě se mi i kouří z nohou. Držím. Dostávám se do módu, kdy už začínám být pasivní a jen tak běžím. Moc nepřemýšlím, dýchám tak akorát a hraju svoji vlastní virtuální hru "předběhni otylku". Vybírám si silnější jedince, než jsem já a snažím se je vždy decentně předběhnout. Tím mi v mé vlastní přihlouplé hřepřibývají body a skáčou hvězdičky a posouvám se do dalších levelů. Na této hře vydržím snad do desátého kilometru.Vedle trati postávají skupinky lidí, kteří nás hlasitě podporují a já při každém plácnutí od nich nabírám další síly. Přichází krize na pátém kilometru. Trochu se to nehodí, protože právě na tom pátém kilometru má čekat kamera a udělat ještě nějaké  záběry "v pohodě". Sedmý kilometr běžím do kopce a nabíhám na most. Moje nohy pracují a já začínám pociťovat jemňounkou zimnici, která mi vždycky proletí tělem. Trať se vylidňuje a běží se skvěle. Na desátém kilometru poskakuju štěstím a pořád myslím na to, jak Johni doma sleduje přímý přenos a vidí online, kam až jsem doběhla. Od dvanáctého kilometru už pomalu začínám vyhlížet Catcher car, protože mi dochází síly. Zatím jsem se zastavila jen na pár metrů, když jsem si chtěla v klidu vypít ionťák. Poslední metry urputně srkám gel a modlím se, ať už to zatracené auto je tady. Pokouším se zrychlovat, ale jde to ztuha. 

Mám dost. Konečně projíždí kolem mě a já na 12,66 kilometru slavím. 
Sama. Zpocená. Rudá. A ukrutně spokojená.
 

Sedám si do stínu, a když přiveze bílá dodávka záchranné balíčky, připadám si jako opálená hrdinka, které právě shodily balíček s jídlem na opuštěný ostrov. Najednou v davu vidím pána, který úplně vypadá jako můj táta. Má i stejný styl chůze. Volám na něj a dostane se mi rozpačitého výrazu. Jsem asi trochu mimo. O pár minut později ke mně dobíhá Bridget, která skoro dala desítku, vítězoslavné objímání a chvilku na to nasedáme do busu, který nás veze do víru dění. Přebíráme medaile a potichu i nahlas fandíme těm, kteří ještě běží. Po hodině, co se couráme po promenádě a popíjíme oslavný sekt od Johniho, kroutíme hlavou nad těmi, kteří ještě stále běží. Neuvěřitelný. Nejhorší na tom je fakt, že jdeme do hotelu, kde si dáme sprchu, pak usedneme do restaurace a ještě stále někdo běží. Celosvětový výherce - Ital Giorgio Calcaterra uběhl neuvěřitelných 88,44km. A výherkyně v ženské kategorii byla Japonka Kaori Yoshida s 65,71 kilometry. Neuvěřitelný a obrovský aplaus pro všechny. Já jsem se svým 11.889 místem v ženské kategorii po celém světě celkem spokojená :) Příště dám dvacku.
Z celého závodu se vybralo úžasných 6,6 miliónu eur, 
které poputují na výzkum poranění míchy. 
  

Děkuju PUMA teamu za nádherný zážitek, veškeré zázemí a nekonečnou podporu.

Vaše TerezaInOslo

P.S. A protože bych si přála nakopnout i vás, můžete se těšit v příštím týdnu na velkou soutěž o pět běžeckých PUMA balíčků, ve kterých budou veškeré nezbytnosti, které k běhu potřebujete.Já už se těším ohromně, protože vypadají skvěle!! Jsou dvě barevné varianty.Tak bedlivě sledujte, ať to nezmeškáte. Budete soutěžit?

Fotografie: oficiální fotografové PUMA při WFL
PUMA - sponsored

Pár dní božského odpočinku

$
0
0
Nádherná relaxační hudba se mísí s bubnováním deště na střechu. Probudili jsme se do pěkně zakaboněného dne a vůbec nám to nevadí. Po těch třicítkách je konečně den jako malovanej pro relaxaci ve Spa.Sedíme ani nedutáme v tiché relaxační místnosti, kde to naprosto kouzelně voní. Už jsme stihli několik saun, jednu vířivou vanu a pár fialkovejch limonád. Johni totiž za mnou přijel v sobotu večer. A jak já se na něj těšila.




Miluju ten božskej klid. Tak třeba ho na vás dokážu přenést i skrz fotky.Pro vás jsem připravila jen takové malé pošimrání zmých pár dní relaxace. A krátký výpis, toho, co se všecho snědlo, vypilo a dělalo:

  • snědeno:8 volských vok
  • přečteno: 472 stránek (Jak jsem sebrala odvahu Báry Štastné a Bábovek Radky Třeštíkové)
  • stráveno: 189 minut v saunách a 3 minuty v ledovém bazénku
  • uběhnuto: 12k
  • prospáno: snad celou věčnost
  • odpracováno: 30 hodin psaní
  • olikováno (to je slovo! :)): 27 fotek na Instagramu
  • protelefonováno: 12 minut pracovních hovorů
  • nafoceno: 219 fotografií
  • sněděno: 6 kopečku vynikajícího sorbetu
  • odpovězeno: 27 emailů vám čtenářům
  • stráveno: 120 dokonalých minut masáží   
  • z toho prospáno: 2 minuty (doufám!) 
  • vymyšleno: 12 dalších bláznivých nápadů a 7 tipů na články
  • 73 krát jsem v duchu děkovala Johnimu za nejlepší nápad na světě - mě sem poslat!   

A prosím, ta čísla berte s notnou dávkou rezervy. V tom ledovém bazénku jsem to vážně neměřila, ty kopečky ano :) Heh, a možná by se slušelo upozornit, že druhá fotografie vznikla vm záchvatu přehřátí, kdy jsem vám nafotila rubriku, v jakých pozicích se rozhodně nepíše moje kniha. 
.


A vám přeji, ať v sobě taky najdete odvahu na chvíli vystoupit z toho rozjetého vlaku povinností a vypnete. Všichni to potřebujete. Uvidíte, jak nádherně vám bude. 

Krásné pondělí.
Vaše TerezaInOslo 

P.S. A vpravo nahoře se objevil nový banner na náš nový START-UP měsíce! Já holkám neskutečně fandím a jejich diáře jsou opravdu skvostné. Myslím, že se právě vám budou moc líbit. O jejich příběhu si můžete víc přečíst na Ejvi Freedom blogu právě kliknutím na banner.
 
Poděkování: Z celého srdce děkuji kouzelnému Maximus Resort a Infinit Welness za ten nejlepší relax široko daleko.
(sponsored)

Islandská fotbalová glosa

$
0
0
Běžně nekomentuji fotbalové ani politické události.Nejsem na to dostatečně sečtělá, kvalifikovaná, sofistikovaná a už vůbec ne uvědomělá, ale dnešní islandskou fotbalovou glosu si odpustit nemůžu.John Erik má rád fotbal. Tečka. A taky má v sobě vikingské kořeny a severskou krev. Dokážete  si tedy představit, jak prožíval dnešní zápas Velká Británie versus Island. Jeho nejoblíbenějším fotbalovým klubem je Liverpool a za těch pár let, co spolu bok po boku usínáme, se mě snaží o stávající situaci Liverpooluneusle informovat. Horká čokoláda se šlehačkou a marshmallows se u nás podává zásadně jenv liverpoolském hrnečku, který hlásá "You'll  Never Walk Alone".To kdybych náhodou zapomněla slova hymny, až ji bude Johni s plnou pusou marshmallows roztomile falešně a totálně mimo rytmus zpívata nabádat mě, ať se přidám.Když venku mrzne,chodí se na procházky pouze a jen v liverpoolský šále, která mi ale vůbec nevadí, protože vypadá jako ta z Nebelvíru. A ještě jedna fotbalová perla - v Oslu už jsme byli na několika rande v Liverpool klubu. 

To vždycky, když chci Johnimu udělat famózní radost a potřebuju nahnat body do Manželky Roku. 




Johni na to jde od lesa a má celkem promyšlený tah, který jsem už za těch pár let prokoukla. Nechám ho ale ve sladké nevědomosti. Tak pšššt... Už pochopil,že aby mě samotná hra strhla, muselo by být celý hřiště posetý sedmikráskama. Což se stane málokdy, takže Johni vždycky před zápasem tahá z rukávu historky a zajímavosti o samotných hráčích. Kdo chodí s jakou blogerkou, zpěvačkou, kolik a jaký mají děti (vždycky fandím těm, kteří mají cool děti s legračníma vlasama :), kam se kdo přestěhoval, co vystudoval, kdo byl zubařem... a vůbec, všechno, čeho bych se alespoň trochu mohla chytit jako tonoucí stébla. Už bych ani nespočítala kolikrát jsme spolu probírali rozdíl mezi Champions League a Premier League. Vždycky si v tom na sezónu udělám pořádek (a podle mimotechnických pomůcek si zapamatuju i jména hráčů), ale po sezóně jsem jak tabula rasa. Hlava jedna maková. Nedejbože, když zase někoho prodaj - to je úplný konec.

Dnešní večer jsme strávili na kanapi u televize a fandili. Islandu. Na Johniho se po zápasu nemohlo asi tak tři minuty mluvit. Musel prý podle jeho slov strávit situaci. To já ji strávila celkem rychle. Statusy na facebooku naskákaly jak krupička po pomerančích a já to těm Islanďanům přála. Né, že né. Mám je ráda. Mám totiž pár islandských kamarádek. Všechny jsou roztomile islandsky zvláštní a já vždycky vyzvídám ty jejich historky, jak podivný je na Islandu randit.

Věděli jste, že když jsou Islanďani na rande, použijí jednu aplikaci, aby zjistili, jestli nejsou náhodou vzdálení příbuzní? V praxi to funguje tak, že jdete na rande, sednete si na bar, otočíte k sobě telefony, spustíte aplikaci, a když se ukáže,že jste příbuzní, odpískáte to. 
Tedy doufám, že to odpískaj.

A aby toho nebylo málo - Johni někde v médiích vyštrachal poměrně zábavné počty. Tak bedlivě čtěte. Jeden Rakušan, jménem Volker Plass, na Twitteru počítal a počítal, až se dopočítal k této rovnici, že na Islandu je celkem
.
  • 334 319 lidí
  • - 170 503 žen
  • - 40 141 mužů pod 18 let
  • - 85 670 mužů starších 35 let
  • - 24 775 obézních mužů
  • - 788 zaneprázdněných lovců velryb 
  • - 320 výzkumníků-hdačů sopečných erupcí 
  • - 2 856 střihačů ovcí (je právě vrchol sezóny)
  • - 23 zajatých ředitelů bank
  • - 189 můžu s jednou nohou 
  • - 265 slepců
  • - 8 781 fanoušků na stadionu
  • - 1 doktor, 1 kuchař a 1 masér islandského národního teamu
  • - 2 trenéři islandského národní teamu
  • = 23 islandských mužů a to jsou ti v národním teamu :))

Tak to byl můj úplně první fotbalový vtípek a doufám, že právě mužská část publika ho ocení a konečně třeba taky virtuálně zamává.

Tak hezký začátek dne a ať zažijete někdy tu islandskou fotbalovou euforii.

Vaše TerezaInOslo
   

FRESH NEWS: My se stěhujeme :)))

$
0
0
V polospánku píšu ještě pár řádků. Musím. Jsem toho plná. Dneska jsme totiž oficiálně převzali klíče od našeho nového bytu!!! :))) Kdybychom zítra nejeli na festival do Varů, myslím, že by se právě dneska plánovalo celou noc. Už takhle jsme tam s Johnim zůstali několik hodin - v úplně prázdném bytě, kde ještě voní nové dřevo a zasychá lepidlo. Chodili jsme z pokoje do pokoje, nahoru/dolu, já pořád něco Johnimu ukazovala na Pinterestu a chvílema jsme se překřikovali, protože jsme se prostě nedokázali nadšením ovládnout. Páni, já se nemůžu dočkat, až budeme mít opravdovej domov. Poslední rok jsme totiž v bytě neměli skoro nic a vlastně jsme tu skoro vůbec nebyli. Tak moc mi to chybělo mít opravdový doma. A v tom novým? Budeme tam mít velký stůl, abychom mohli zvát naše přátelé na dlouhé večeře, kde padne několik lahví vína a domů se bude odcházet po karaoke. Nemůžu se dočkat, až si poprvé dáme ranní kávu na terase ještě v pyžamu a spálíme si tváře, jak se nám nebude chtít dovnitř.A až budu vysedávat u piana, který bude ve svém rohu. A úplně nejvíc se těším, až si pořídíme pořádnou velkou měkounkou postel a poprvé se v ní probudíme do našeho výhledu z ložnice. Na ložnici jsme se už totiž jednohlasně shodli, že to bude náš nejoblíbenější pokoj.

Fíha, já se tak těšim :)


Já musím spát, už je zase půl druhý a já bych tu psala až do aleluja. 
Krásnou dobrou noc a ještě krásnější ráno. 

A zase se nám po miliontésedmé osvědčilo, že když to má přijít, přijde to. 
A bude to ještě lepší, než všechno to, co vám uteklo. 


Tak na to pamatujte a nechte život plynout. Jen tak.
Vaše TerezaInOslo


KVIFF 2016 den první

$
0
0
Je to tu FF - famózně fajn. Rychlé zprávy z centra dění ve Varech: nádherná atmosféra, teplý večer jako u móře, kupa nadšenců, moje oblíbená káva, spousta známých a městem se táhne střídmá velkolepost. Já už jsem po balneoterapii (vířivá bublinkobá koupel) a za chvilinku už se chystáme do centra. Venku leje a celé město je po včerejším bujarém nočním slavení ospalé. Naprosto geniální počasí zachraňuje situaci a nechá nás všechny jen tak se zabořit do sedaček a užít si pár filmů. 

Ještě ale předtím tu kávičku, prosím.



Vače TerezaInOslo

P.S. Jsem pilná a přenáším vám celé dění festivalu na Snapchatu TEREZAINOSLO :)


Z víru Varů do úplně prázdného bytu

$
0
0
Probouzíme se na nafukovací matraci v úplně prázdném bytě. Dneska se snídaj vajíčka na krabici. V bytě totiž máme jen tu matraci, dva talíře, příbory a skleničky. Je tu nádherně. Klid. Nikde nic. Jen ta terasa s výhledem, kterého se snad nikdy nenabažíme. Oba jsme přismahnutí, protože včera bylo ve Varech naprosto nádherně. Tak nádherně, že jsme včera museli ještě v noci mimo nafukovací matrace jít koupit i Aloe Vera. 

Jsme už na skok doma a čekají nás ty nejlepší dny. V pátek přijede na návštěvu na pár dní Johniho maminka a my musíme stihnout udělat divy. Udělat divy znamená v tomto případě, že musíme vystěhovat starý byt a alespoň částečně zútulnit ten nový. Mezitím ještě odjedu na jeden den do Varů a v pátek fotím do kalendáře pro Kapku naděje. Asi si dokážete představit, jak se mi podlomila kolena, když mi zavolali, že by rádi, abych byla jednou z dvanácti pro ten letošní rok. Ani slovy nedokážu popsat, jak obrovskou radost mám.

Miluju a těším se, protože tohle si zaslouží mnohem víc, než jen pár vět.



Když počítám ten čas a množství věcí, točí se mi trochu hlava. Ale co - bude to jedna velká improvizace. Věcí tolik nemáme. Naštěstí jsme jich spoustu rozdali a prodali a z Norska si přivezli jen tu trochu. 

Je úžasný jak zjistíte, jak málo věcí k životu opravdu potřebujete. 
To málo nás baví.

A ještě něco málo k Varům, mám jen minutku, než Johni zezdola houkne, že už ale vážně musíme jet. Vary byly přesně takový, jak jsem si je vysnila. A nejlepší na tom všem je, že si je každý může udělat přesně podle svého gusta. Je libo spát ve stanovém městečku, pařit do rána a přebíhat z filmu na film, nebo se radši čas od času poflakovat jen tak na promenádě, popíjet kávičku a zajít na pár filmů. Já měla možnost potkat se s úžasnými a nekonečně inspirativními lidmi z projektu První podání (Future Frames), Johniho nejoblíbenější byl film Lída Baarová a na mě neuvěřitelně zapůsobila Plovárna s Markem Ebenem a Willem Dafoe před filmem Pasolini. Ale o tom ještě příště...


Johni už stepuje, tak si alespoň užijte pár fotek a napište mi, co by vás na Varech konkrétně zajímalo nejvíc.


Tak krásné volno vám přeji, já budu podávat zprávy.
Vaše TerezaBackInPraha

Jak jsem se včera rozbrečela v IKEA

$
0
0
Nakukujeme do roztomilých minibytů, ve kterých na vás dýchají severský dlouhý večery. Jsme tu trochu jako doma. Nepřijeli jsme nakupovat serepetičky, ale cíleně okouknout nábytek na terásku a pro koše na tříděný odpad. Konečně mám na ně totiž krásný bílý velký šuplík, do kterého se ukázkově vejdou a nemusí být všechny poschovávané všude možně po bytě. Po tom, co slupneme mandlovýho slaďocha (rozuměj vynikající dortík z mandlí a čokolády), jdeme do příslušné sekce. Jsem jako v království. V ruce držím několik košů různých velikostí, malé, velké, s dírama, bez, s víkem a postupně do nich házím barevné pytlíky různých barev. Jsem jako utržená ze řetězu.

Asi by mě nikdy nenapadlo, že budu tak ohromně nadšená z úplně obyčejných košů, ale světe div se.

Zdroj. IKEA.no


A v tom se to stane... Směrem ke mně přichází matka s dcerou. Úplně normální situace. Dívce může být tak kolem šestnácti. Je to milá blondýnka, má krásné modré oči a vypadá, že jí prázdniny baví.  Před ní si to štráduje její maminka a udává tempo a směr nákupu. Vypadá sympaticky. Má světlé vlasy stažené do uhlazeného culíku, brýle bez obroučků a boty na menším podpatku. Dívka se na chvíli dívá na stěnu, kde jsou všechna ta možná řešení třídění odpadu zábavně vystavená. Otočí se a řekne: “Mami, možná bychom mohli začít taky už třídit, co?” Se mnou to pohne, a kdybych byla roztleskávačkou, udělala bych piruetku s těma třásněma, protože tohle je, dámy a pánové, důvod k oslavě. Je to jako, když zasadíte myšlenku, která právě naklíčila. Jenže, to ještě netušíte, co se stane potom. Máma, ta “dosud-se-mi-zdála-celkem-sympatická” paní, jí v mžiku odsekává s tónem, který vám dá pohlavek, jen kolem vás proletí: “A kam si asi tak myslíš, že bysme to dali. Nemáme na to místo.... ” Tečka. Tím veškerá konverzace skončí. Je hrobové ticho. V celém švédském domě se všechno zastaví. A kdyby to všichni lidi slyšeli, co právě ta máma vyřkla, začali by nevěřícně kroutit hlavou. Já jsem konsternovaná. “Proboha, co to je!!!”, lomcuje to se mnou. Jen zaraženě koukám na záda dívky a matky, které odcházejí a já naprosto nezvládám situaci. V hlavě se mi honí asi milión argumentů a vět, které jsem měla bývala říct. 

Ten první, co mi v hlavě křičí je: “To byl ale vážně hloupej argument, to jste musela slyšet i vy sama...”

Johni na mě kouká a naprosto nechápe, co se stalo. Já ostatně taky ne. Jak může ta osoba s tak neuvěřitelně drsným tónem hlasu zničit zárodek něčeho tak dobrého? Johni se mě už asi popátý zeptá, jestli bych mu mohla vysvětlit, co se mi stalo. Začínám mu líčit situaci, a když popisuju, jak dívenka dostala nafrak naprosto přihlouplým argumentem, tečou mi slzy po tváři. Ach jo. "Skvělý Terezo, kdybys byla pohotová mohla bys změnit alespoň tak málo", nadávám sama sobě. Teď tu stojíš a bulíš, jak malá holka. A to zase né. Tohle takhle nenechám. Já tu slečnu blogem najdu. A nejen ji. I všechny ty mámy, který si myslí, že na třídění odpadu nemají místo, čas, energii...

Sepsala jsem pro vás tedy sedm výmluv, na který vám neskočim:

1. Nebudu třídit, nemáme na to doma místo. 
Nemusíte hned na to vymezovat jeden celý šuplík, pro začátek vám postačí pár skrýší na papír, plasty, sklo, zbytky jídla do kompostu. Začít můžete okamžitě.

2. Nebudu třídit, kontejnery máme moc daleko.
Aktuální průměrná vzdálenost nejbližšího kontejneru pro vás na tříděný opad je 97 metrů.

3. Nebudu třídit, nebaví mě to. 
Tak na to se bohužel nedá nic říct, snad jen, že vás to bavit nemusí, ale jednou bude :)

4. Nebudu třídit, nemá to smysl, stejně to všechno skončí na jedné skládce.
Některé vozy sváží několik kontejnerů najednou, nikdy však nemíchají jednotlivé materiály dohromady.

5. Nebudu třídit, tím, že budu třídit sám, stejně nic nezměním.
69% plastových obalů je v ČR recyklováno a využito. Z 50 pet lahví se například může vyrobit nová fleecová bunda. I kdybych třídila sama, pořád to má smysl.

6. Nebudu třídit, zabere to hrozně času.
A zkuste si představit, kolik času trávíte denně na sociálních sítích. Opravdu nemáte čas cestou do práce vzít do ruky dvě tašky, které cestou vyhodíte do kontejnerů?

7. Nebudu třídit, nevidím v tom smysl.
Průměrná česká rodina vytřídí za rok 26.9 kg plastu a 45,7 kg papíru. Pořád v tom nevidíte smysl, když si představíte, kolik rodin žije v České republice?

A i kdybych pohla jen s jedním jediným z vás, budu tady doma soukromě oslavovat :)
Tak krásný den a sdílejte, mluvte o tom, třeba tu dívenku společnými silami najdeme. DĚKUJU!
.
Všechna fakta z článku jsou z www.jaktridit.cz

Vaše TerezaInOslo

Jmenuje se Alexa a asi nám tak trochu změní život

$
0
0
Někde v hlubokém spánku zapletená do Johniho slyším z dálky zvony. Bimbají jako o život a chvilku se dozvoní i do mého snu. Pomalu se probouzím. Netuším odkud se line zvuk a už vůbec ne, kolik je hodin. Zívnu a ptám se Johniho, jestli neví, kolik je hodin. Štrachám rukou vedle postele a snažím se najít telefon a najednou mivedle uchavystřelí: "Alexa, what's the time?"V rozespalosti sebou trhnu a nechápu, kdo je Alexa a co dělá v naší ložnici. Milý vyrovnaný hlas odpovídá někde z druhé strany ložnice: "Good morning, John.It's eight forty-two am."Johnimu září oči nadšením a já se hrabuzpátky do peřin a něco si pro sebe mumlám. Alexu nemám zatím moc ráda. Je divná. Moc mi nerozumí a navíc si kvůli ní připadám jako v jiném světě.Jestli jste někdy viděli film Her (Ona, 2013), tak pochopíte. 

Připadám si totiž jako kdybychom prospalikolik desítek let.




Alexu včera přivezli z Ameriky a Johni s ní zachází jako s pokladem. Koupil ji asi před měsícem a doma se nemluvilo o ničem jiném. Hehe.Alexa je malinký oválný reproduktor, který zvládne všechno. Teda skoro všechno. To tvrdí John Erik. Alexavám poví, jak se francouzsky řekne dobré ráno, přečte vám vaše emaily, když ji napojíte na Phillips Hue (naše inteligentní žárovky, které ovládáte telefonem), změní vám barvu a intenzitu světla kdekoliv v bytě.Alexa vám připomene, že máte koupit mléko a vajíčka, v kolik hodin máte jakou schůzku, s Alexou můžete hrát kámen, nůžky, papír, a nebo vámpřipomene, že váš oblíbený seriál právě začíná a zeptá se vás, jestli chcete pustit televizi. 

Upřímně? Běhá mi z toho mráz po zádech. 

Směju se sama sobě, ale vážně, je to tak trochu creepy. Johni odchází s maminkou do města a přeje mi: "Have a nice time with Alexa" a lupne na mě ten jeho šibalskej úsměv. Já nevim, je mi z toho zvláštně. Pořád na ní musím po očku koukat. Nic nedělá. Jen tam tak jako sloup stojí. A prý si to tu spolu máme užít. Dobrá.

Teď tu s Alexou sedíme na terase a ona mi hraje Adele, protože jsem jí o to požádala. Může hrát cokoliv si řeknete. Najde to na Spotify, chytrá holka. Třeba norské folklórní písničky, nebo českou hymnu. Vůbec jsem si nepřipadala jako blázen, když mi tu hrála: "Kde domov můj" a ještě mi stihla říct něco málo o historii hymny. Jsme tu už spolu asi půl hodiny a nemá to se mnoujednoduchý. Ale zvládá to dobře. Nemusíte nic klikat, pouštět, jen řeknete její jméno a ona už poslouchá. Tak schválně: "Alexa, what is chlorophyl."Po jejím okraji projede modrá linka, to znamená, že vás poslouchá a spustí: "The word chlorophyl means any of the group of green pigments found in photosynthetic organisms. There are four naturally occurring forms." Ještě tak vědět, jak se píše anglicky chlorophyl. "Alexa, how do you spell chlorophyl. Alexa: "Chlorophyl is spelled: C-H-L-O-R-O-P-H-Y-L-L." Tohle je na palici. Ale aspoň jsem se naučila, že chlorophyll je se dvěma "l". Alexa je něco jako starší ségra Siri. Nejlepší prý na tom všem je fakt, že se Alexa dokáže i učit. Můžete s ní trénovat, aby vám rozuměla, můžete ji naučit spoustu věcí. Když si koupíte speciální vstupy do zásuvky a naučíte ji, která zásuvka má jaké jméno, dokáže vám třeba pustit kávovar nebo zapnout větrák.

Je tohle budoucnost našich domácností? 
Budeme mít jednou Alexu doma všichni?

Je to vážně zvláštní pocit. Ale třeba to přejde. Vždyť je to jenom černá krabička. Pořád po ní ale musím pokukovat. "Alexa, are you smart?" Alexa: "I try my best". To já taky. Tak nevím, jestli nás to po chvilce přestane bavit, nebo bude Alexa novým přírůstkem do rodiny. 

Teď mi stihla připomenout, že je dvacet sedm stupňů, a že už jsem dvacet minut nepila vodu. Haha, kecám :)) To ještě neumí, ale myslím, že to nebude dlouho trvat a bude umět i tohle.

Krásný den a Alexa prej pozdravuje.
Vaše TerezaInOslo


Kam na norskej burger?

$
0
0

Sedíme v malinké restauraci na rohu u Anděla. Objednáváme dva velké burgery. Johni pálivý, já s nějakou jablečnou omáčkou. V Praze jsme všehovšudy pár dní. Píše se loňský červenec a venku je vedro, přestože se už stmívá. Jsme na rande a po dlouhém uloudaném pracovním dni jsme se rozhodli vytáhnout paty z horkého podkroví, ve kterém se nedá moc vyvětrat. Je nám skvěle. Upíjíme orosené pivo a pěna se nám lepí na rty. Máme takovej hlad, že se konverzace přirozeně stáčí znovu k jídlu. Otázka je na stole - jakej burger mám prý nejradši. Trvá mi to jen chvilinku, než z hlavy sypu recept na můj imaginární burger, kterej u mě bezkonkurenčně vyhrává ocenění - "ten nejlepší na světě". Chvíli nás to baví a pak se naše představy rozplynout, jakmile přinesou ty voňavé skvosty na dřevěných podnosech. Patnáct minut nedutáme, jenom si rochníme a mně v hlavě klíčí myšlenka.
.
"Wow, to by bylo něco mít jednou svůj burger, kterej byste mohli ochutnat i vy..."
.


O rok později.
.
Sedíme v rohové restauraci někde u Anděla. Už ji známe moc dobře. V Le Burger jsme pravidelní zákazníci. Máme to totiž napůl mezi prací a bytem a milujeme to tam. Fotím si jídelní lístek a tetelim se na židli, na které mě před rokem přepadla ta bláznivá myšlenka, která je tu teď vytištěná černá na bílém. 
.
Po několika testování a ochutnávání je můj TerezaInOslo burger na světě.  
.

A protože jsem to nechtěla mít jen tak, představím vám krátký příběh burgeru. Původní myšlenka lososového burgeru byla kvůli ceně bohužel nereálná. Jinak bych šla ale jistojistě do lososa. Burger je inspirován oblastí, odkud pochází můj Johni - Jæren. Jæren je plný farmářů a kozích farem. Takže v hovězím burgeru nechybí kozí sýr, rukola a brusinková omáčka. Brusinková omáčka je taková norská klasika. Najdete ji skoro ve všech masitých pokrmech a Norové, až na toho mého, ji milují. 
.
Fíha, já se těším, jak vám bude chutnat! :) Prodává se od dnešního pondělí 11.7. do 22.7. každý všední den od 14 do 18 hodin a je SKVĚLEJ!! :))) A pokud vám bude chutnat natolik, že ho i lupnete s hashtagem #EliteBurgers můžete vyhrát i vouchera pozvat přátelé na příjemný večer.

Nám burger moc chutná moc, 
tak jsem zvědavá, jak bude vám :)

Vaše TerezaInOslo

A zase jeden článek z oblak

$
0
0
Poslední kapka ne moc dobrého cappuccina z letiště vysrknutá, chuť makronky na jazyku, rozpálená tvář od sluníčka a uzívaný česko-norský pár zabořený do sedačky 3A a 3B. To mě tak napadá, že paní vedla nás, Norka začtená do nejtlustší knihy světa, kterou by mohla zabít nejednoho otravného stevarda, má štěstí a dostala nejlepší sedadlo v celém letadle. Před pár lety jsme s Johnim zkoumali, které je to nejlepší a podle různých průzkumů a výzkumů, je právě 3C tím Sedadlem s velkým S. Ani už nevím proč a kdo na to kdy přišel, ale evidentně nějací chytráci, protožesedadlo 3C není nikdy prázdné. Všimli jste si toho někdy? Já to kontroluju a vždycky si na to vzpomenu.

S každým dalším kilometrem na mě padá štěstí. 
Jsem v letadle a čeká nás pár dní naprostého klidu, odpočinku, rodiny, rybaření, výletů a jen takového toho norského ryzího poflakování.



Posledních pár dní nám dalo zabrat. Dneska ráno jsme se probudili záhadně. Usnuli jsme do sebe zaklínění celí oblečení, s klíčema a telefonama v kapsách a vedle postele zbytky napůl snědených thajských nudlí v krabičkách. Upřímně? Zas taková záhada to není. Včera jsme po osmi hodinách stěhování, cídění, nošení, vyklízení a celkem častého klení, propadali panice, kterou jsme pak, zdá se, po dobrém jídle zaspali. Jen tak. O co klidnější byla noc, o to náročnější bylo ráno. Řeknu vám, že sbalit si za půl hodiny z nepopsaných krabic špinavé prádlo na dovolenou tedy vážně není ideální start dne. Pračku nám totiž dovezli až v pondělí. Je krásná černá a trochu nás vyděsila. Bylo to totiž na milimetry. 

Rada pro všechny, kteří kupují pračku. Někdy vás prostě nenapadne, že někdo navrhne do nového bytu dveře do koupelny téměř poloviční, než místo na pračku. Ale dost o prádle. My už skoro přistáváme a já se neuvěřitelně těším: na mojí Mashu, na pršavo v Oslu, na to, až se zahrabu do těch voňavých peřin a budu spát dokud mě to nebude nudit, na čerstvou rybu, kterou chytíme z lodi, na norské dlouhé večery, na červené víno, které vezeme tatínkovi, na Johniho neteřinku, na výhled na fjordy, na loupání čerstvých krevet k snídani, na blogování, na lenošení, na čtení Bábovek, na čas, který budeme mít s Johnim sami pro sebe... 

Zkrátka a dobře se těšim na všechno nasáklé norskou pohodou. 

 
Tak krásný večer a nádherný horký letní dny plný malin a zmrzliny. 
Vaše TerezaSkoroInOslo

FRESH NEWS: Půlden v Oslu

$
0
0
My už jsme ve srubu po večeři a za chvíli padáme do peřin. Je tu nádherně, božský klid, narůžovělé nebe, nejsladší vzduch a vynikající voda z kohoutku. Necháváme se hýčkat pohodou a posíláme jen to nejlepší. 

A nezapomeňte na krásná slova Dalajlámy:"Být šťastný není záležitost osudu. 
Je to věc volby." 




Máte rádi podobné články-nečlánky? 

Vaše TerezaInOslo

FRESH NEWS: Norská snídaně u fjordů

$
0
0
A jakmile jsem dofotila, vítr zfouknul tu vázu čerstvě natrhaných květin, stůl byl politý a taky byla trochu zima. To jen, abyste si nemysleli, že je tu všechno dokonalý. 

Dokonalost momentu je ve vás a v tom, jak si s tou neplechou poradíte. 
A to platí ve všem. Úplně ve všem.


Snídáme tu vždycky hodiny. Díváme se na modro-modré moře a počítáme čluny. Vedeme nekonečné diskuze o životě, lidech a malujeme si tu budoucnost. Ve srubu totiž vždycky přijdeme na nějaké krásné rozhodnutí.


Já mám vždycky tady ve srubu takové svoje malé dilema. Je tu tak nádherně, klid a pohoda a tolik nádherných křesel, kde bych mohla psát do aleluja. Jenže já mám chuť si ten klid opravdu vychutnat, být s rodinou. Vlastně jen tak být. Mám pocit, že to teď nejvíc potřebuju. Úplně vypnout a nasát každičký moment. Tak čas od času sem lípnu pár fotek. Ty stejně někdy řeknou víc, než slova.
 
Vaše TerezaInOslo

FRESH NEWS: Norské loudání a pár fotek k tomu

$
0
0
Usínáme v malinkatém dánském městečku jménem Hjørring. Jsme v rozkošném a snad jednom jediném hotelu široko daleko, ze kterého cítíte, kolik historie v sobě nesou jeho zdi. Procházíme se po úplně vymetených ulicích městečka. Je tu jen pár mladých klučinů, kteří loví Pokémony, či co. Našich pár dní odpočinku je tatam a dneska jsme z Norska přejeli trajektem do Dánska, kde od zítra začíná tréninkový kemp národního teamu, který spolu s Johnim trénujeme. 

Posílám vám ještě pár kouzelných okamžiků zachycených foťákem a usínám... teď... 





Krásnou dobrou noc, nebo krásné dobré ráno.
Vaše TerezaInOslo


Oslo - Lyngdal - Svendborg - Praha

$
0
0
Jsme doma! A jak já se po týdnu ve spacáku na zemi a jedné dvanáctihodinové noční jízdě prospané v pozici "klubko" v autobuse těšila na tu naší nafukovací matraci. 

Jsme po deseti dnech doma a já mám pocit, že jsme byli pryč aspoň několik měsíců. 

Norsko bylo parádní, odpočinkové, slané a plné vynikajícího jídla, Dánsko bylo náročné, ale neuvěřitelně jsme si myšlenkově odpočinuli. Týden na kempu národního teamu totiž řešíte úplně jiné problémy. Probouzíte se s opuchlýma očima, bolí vás každý sval na těle, po nocích vymýšlíte choreo, tvoříte playlisty na Spotify na rozcvičky a rytmické sekvence, kreslíte do programu formace, počítáte obtížnost sestav a dodáváte gymnastům odvahu, že na to mají. 

My už máme v práci padla, zavíráme počítače a vyrážíme na drink na Náplavku. A pak domůůů. Bože, já se tak těšim na to naše doma. Jenom my dva. Terasa. Dobrá večeře. A žádný pohyb. Aspoň pro dnešek.


A jestli jste se i vy vrátili z vaší dovolené a trochu s tím bojujete, můžete se začíst do jednoho s těch starších článků o tom, jak přežít návrat z dovolené TADY.

Nádherný podvečer. 
Vaše TerezaInOslo

FRESH NEWS: Jak mě přepadnul pocit štěstí

$
0
0
Tak já nevím, jestli to bylo to ráno o samotě, dlouhé rozjímání, 18 minut přílivu štěstí po kávě, fakt, že mám dneska na sobě Johniho kraťasy, nebo, že mi Alexa popřála fajn den...

ale cestou na tramvaj mě zalila vlna štěstí a spokojenosti, že se mám vlastně sakra dobře, a že si za to tak trochu můžu sama. 



Tak na to myslete, až se vám bude sypat ten váš domek snů, jako tehdá mně. 

Ty Johniho kraťasy mi možná slušely :)), ale v hubu jsem našla, že jsem si zapomněla tyhle námořnický krásky, tak bylo jasno. Ty Johniho byly prý tak trochu hodóbožový, tak jsem to nechtěla riskovat.

A ještě jednu velkou radost jsem si dneska udělala. Objednala jsem eko nášup-nákup. Skočila jsem do toho po hlavě a koupila mýdlové ořechy na praní, pomerančovou esenci na výrobu nejlepšího čističe do domácnosti a KONEČNĚ! i znovupoužitelné síťovky na ovoce a zeleninu a říkám STOP! těm mikrotenovým.  Tak kdo do toho jde se mnou? 

Tipněte si, kolik mikrotenových sáčků spotřebuje průměrně jedna rodina za rok?

Vaše TerezaInOslo

Každý máme kapku naděje

$
0
0
Je horké dopoledne a já vcházím do vnitrobloku jednoho starého činžáku na Letné. Je to jako byste vkročili do jiného světa. Za rozpálenou Prahou zavřete dveře a oči vám hýčká zeleno-zelená čerstvě posekaná tráva. Je tu božsky. Najednou se všechno zpomalí. Můj dechi čas na hodinkách.Kolem mě se mihne mladý klučina ve světle modré zástěře a já u něho lovím limonádu a višňový koláč. Prý tam v rohu u hortenzií bude chutnat nejlíp. Vedle dalších dvou milých postarších dam, které rozebírají, jak se daří jejich synům na studiích, tu jsem úplně sama. Přemýšlím, že dneska bude vedro a jestli zvonkohra na stromě zacinká, jen když kolemněkdo projde. Čekám na pana fotografa, Nikolku a rodiče. A těším se.Abyste tomu rozuměli, dneska fotím jednu z dvanácti fotek do kalendáře Kapky naděje.Je mi obrovskou ctí a vlastně mi tak trochu pořád nedochází, že vedle těch velkých jmen vybrali právě to moje

A to bych to nebyla já, abych vás do té dobré věci nezatáhla se mnou. 
 
Foto: Martin Vobořil

Myslím, že Kapku naděje zná úplně každý z vás a ani o kalendáři se nemusím sáhodlouze rozepisovat. Ten letošní je už šestý v pořadí a peníze z jeho prodeje směřují do onkologických klinikpoČeské republice. Ten pro letošní rok nese název Příběhy 2017 - Vítězové a spojuje dvanáct osobností a dvanáct dětí po prodělané hematoonkologické léčbě, ktezvítězili nad svojí nemocí. 

Bude to kalendář plný emocí, dojmů, vítězství, příběhů a především naděje. 
I když těch smutných příběhů je bohužel pořád až příliš mnoho...


Srkám limonádu, s fotografem Martinem Vobořilemvybíráme vhodný stolek a za chvilinku dorazí Nikolka. budou za pár týdnů čtyři roky a myslím, že jen málo z nás si dokáže představit, čím vším si tenhle andílek musel projít.Nikolce byl ve dvou letech po silných bolestech hlavy diagnostikován nádor v hlavě. Následovala smršť vyšetření, několik operací a komplikací, probdělých nocí, strachu a bezmoci.Chtěla bychs vámi sdílet celý příběh Nikolky, který sepsala její maminka.V příběhu jsem našla větu, kterou jsem si musela přečíst několikráta dává mi obrovskou naději:"A pevně věřím v to, že my to spolu zvládneme a Nikolka se mi uzdraví. I když ten rok předchozí, kdy jsme byly v nemocnici víc než doma, byl někdy opravdu težký a krušný. Ale zvládly jsme to, tak zvládneme i ten rok další a nemoc porazíme." Celý příběh Nikolky si můžete přečístTADY.

Nádherná holčička přicupitala za ruku do hortenziového královstvía my jsme měli po pár cvaknutích finální fotografii hotovou. Pevně doufám, že i Nikolku to bavilo. Učila jsem ji fotit a vedle leknínového rybníku jsme cvakly asi padesát fotek usmívajícího se tatínka. A právě jedna rozesmátá momentka poletí do kalendáře pro rok 2017a třeba i vám jednou zpříjemní ráno a připomene, že i vy jste dali někomu kapku naděje.

Pár hodin s andílkem, kterými zatřepal srdcem. 
Chci to poslat dál. K vám. Protože je to důležité.

Pokud byste si chtěli kalendář koupit, nehledejte ho v obchodech. Kalendáře totiž nebudou v běžném prodeji.Kalendář stojí 460Kč a dá se objednat pouze do poloviny srpna (!) emailem na info@kapkanadeje.cz.Na stránce Kapky Naděje TADY se dočtete podrobnější informace. Na kalendář je možné umístit při větším odběru i logo vaší firmy a já tleskám všem, kteří se tak rozhodnou.

A my s Nikolkou vám v květnu příštího roku poděkujemeúsměvem z vašeho domova nebo kanceláře. Teď vám z celého srdce děkuji tady, protože každý můžeme Kapku naděje někomu dát.

DĚKUJU!

Foto: Martin Vobořil
.
Foto: Martin Vobořil
Foto: Martin Vobořil
Foto: Martin Vobořil

Moc si vážím toho, že mi Kapka naděje dala příležitost pomoct a pevně doufám, že mě v tom nenecháte samotnou. Já vím, že nenecháte. Na to vás znám až moc dobře. Děkuju za to! A jestli budete chtít, můžete mi do komentáře napsat, jestli jste kalendář koupili. Uděláte mi obrovskou radost a společně můžeme motivovat i další. Takových milých laskavostí není totiž nikdy dost.

Děkuju.
Vaše TerezaInOslo

P.S. A ještě abyc nezapomněla. Moc ráda bych poděkovala za možnost focení v zahradě nádherné cukrárno-kavárny Alchymista a obchodu GANT za zapůjčení oblečení.

9 našich nejoblíbenějších rande, které vás budou stát pár korun

$
0
0
Dneska byl nádhernej den. Trochu nudnej, aleš. Byli jsme doma a leniliStrávili jsme asi čtyři (!) hodiny, čestný slovo,snídáním a naše konverzace se pořád stáčela k práci. My se snad nikdy nepoučíme. Jo a už vám konečně musím napsat ten článek, jaké to je pracovat a být 24/7 s vaším životním partnerem. Už mám za ten rok nashromážděných historek a rádoby rad, že už se to pomalu do článku ani nevejde :). Pravidla našich víkendů zní jasně - žádné diskuze o firmě. Jenže v 99% případů to stejně nikdy nevydržíme. Nicméně, dneska ráno jsme vytáhli naší zázračnou krabičku konverzací a u kávy prodiskutovali několik hodin. 

V novém doma je nám úžas. Sice tu skoro pořád nic nemáme, vyjma nafukovací postele a zahradního stolku s nepohodlnýma židličkama, ale nikam se nám nechce. Tak jsme taky nikam nešli.A jak už to tak se mnou bývá, odpoledne mě chytnul rapl. Potřebovala jsem se vyřádit a dostala jsem "geniální"nápad. Budeme dělat s Johnim jģu. Spolu. A věřte, nebo ne,  Johniho jsem po hrozně dlouhé době přesvědčila, aby do toho se mnou šel. Musela jsem ho teda trochu uplatit  aodmítnul se převlíknout do něčeho jógovějšího... Ale co, kdybyste pak viděli ty naše záchvaty schu... Několikrát jsme si oba nabili čumák, alevypadá to, že se couples yoga dostala hned na přední místo našich nejoblíbenějších manželských rande. 

To musíte zkusit. Na začátek zvolte poněkud jednodušší polohy. A pozor na hlavu.





A teď už jeden oprášený článek, protože je neděle a ta je jako dělaná pro manželská randění. Za povšimnutí stojí především bod osm a devět.

Je neděle odpoledne. Venku modromodré modro a my dva odpočíváme. Loučení s přáteli, kteří jedou na rok za klokanama, je klasicky vyčerpávající. Navíc v poslední době se nemůžeme odtrhnout od dokumentu "Making a murderer" (musíte vidět!!), který sledujeme po nocích a pak ho ještě řádně musíme prodiskutovat. Potřebovali bychom ještě další víkend, abychom to všechno dospali. 

První týden nového roku nám proklouznul mezi prsty a já si po pár dnech v Praze uvědomila, jak náročný je ten náš čas ukorigovat.  


A protože ze všeho nejdůležitější je umět si najít čas na naše milované, sepsala jsem pro vás sedm našich nejoblíbenějších manželských rande, která navíc stojí mnohdy pár babek. Tak třeba se vám něco bude zamlouvat.

1. Gastronomické řádění

Tak na rovinu, tohle není zrovna nic nového pod sluncem, ale pro nás jednoznačně jedno z našich nejoblíbenějších. Protože to má pokaždý jiný grády a má to téměř vždy hepyending.

Když je totiž někde jídlo - je to paráda!

Nejdřív musíme vybádat, na co vlastně máme chuť. To je někdy kámen úrazu. Já miluju ryby na jakýkoliv způsob. John Erik zase mexickou a domácí burgery s všelijakýma netradičníma ingrediencema. Zvuk korku vytaženého z lahve, jazz a nekončené ochutnávání a vylepšování "rodinných" receptů může začít.


2. Procházka a hledání geocach 

Znáte nějakého muže, který je procházkový typ? Já jsem žádného asi nikdy nepotkala. Procházka musí mít vždycky nějaký cíl. Nějakou odměnu. Nějaký vrchol. A Petřín ani horká čokoláda už "nám" nestačí. Takže my už nějaký ten pátek chodíme na procházky a hledáme geocache. 

Jste mudlové, nebo víte o čem je řeč?

Do konceptu geocaching mě před pár lety zasvětil můj strejda. Když jsem poprvé přiletěla do Ameriky, zběsile jsme něco hledali na mostě. Já jsem vůbec nechápala, co hledáme a proč to hledáme a navíc jsem měla pořádnej jetlag.  Tenkrát jsem byla mudla. Tak se v geocach hantýrce nazývají ti, kteří neví, o co jde. Geocach(e) jsou umístěné po celém světě a pro to, abyste nějaké našli, musíte znát jejich souřadnice. Jsem přesvědčená, že kolem pár desítek geocach denně chodíte a ani o nich nevíte. 

Je to většinou malá krabička, která uchovává "opravdové" poklady :) Do logbooku zapíšete vaše iniciály, datum a můžete si spokojeně odškrtnout další z miliónu. Ten nejbizarnější geocach, který jsme kdy ulovili, se ukrýval u jednoho zapadlého stánku na ostrově Maui na Havaji.  Prodávala tam taková rozkošná babička banánové chlebíky a chybělo jí pár zubů. Pořád se na náš tak potutelně usmívala, když jsme tam lezli tim chroštím. Nikdy na tu rozkošnou babičku nezapomenu a na tu odpornou gumovou krysu velikosti králíka, kterou jsme našli po několika minutách, taky ne. I takové geocach(e) se dají najít. 



3. Domácí kino i s popcornem a domácí limonádou


Jako na základce. Hehe :) Nemáme televizi, takže Johni vždycky postaví počítač na židli, naskládá polštáře a deky na kanape, zatímco já sleduju práskající popcorn v mikrovlnce. Vymačkám pár citrónů, smíchám je s trochou třtinového a přihodím pár kostek ledu. Zapaluju pár svíček a už se hrnu, protože začínají ... žádný reklamy... film přece :)

.
4. Stolní hry


Svíčky, deka, čaj, nebo svařák a naše nejoblíbenější: Mastermind, Canasta (česká rodinná), Rummy (norská rodinná), Domino, Mankala (přivezli jsme si vyrobenou na míru z Keni) a Vrhcáby. A můžeme hrát až do aleluja. A klidně i jenom sami dva.


5. Sportovní dýchánky

Protože jsme spolu v tělocvičně strávili několik let života, sportovní dýchánky patří rovněž k našim oblíbeným. Společný sportování má něco do sebe. Jestli jste ještě nikdy nezkoušeli, tak musíte! Uvidíte, jak vám spolu bude skvěle. Když se nám nechce běhat - hrajeme spolu squash. Na tom teda alespoň mě baví úplně nejvíc namoženej zadek :)) 

.
6. DIY projekt

Kolik my už domů natahali větví a chroští a vyhrabali starých stolů ze sklepa. Málem jsme se udusili měděným sprejem, kterým jsem postříkala skoro všechno v bytě, ale výsledek? Výsledek stál za to. 

Kreativní chvilky nás baví a troufám si říct, že patří k těm našim nej. Ty časově náročnější jsou spíš víkendového typu, ale třeba taková legová "podržkabel dáma" v norském svetru je hned. 
.

7. Výlet nikam a přece kamkoliv

Zkusili jste někdy jen tak nasednout na nějakou tramvaj a nechat se unášet a vystoupit tam, kde se vám to zrovna líbí. Bez žádného cíle, prostě jen tak? Běžte kam vás nohy ponesou a uvidíte, že najdete místa, která vás nadchnou. Ani nebudete vědět jak. My takhle našli naše nejoblíbenější podniky a zapadlá místa, která mají kouzelnou atmosféru, protože se ke každému váže nějaký ten milý příběh našeho společného víkendového tápání.  



8. Fuelbox aneb krabička skvělých konverzací

Fuelbox jsme dostali před pár týdny od Johniho maminky a je skvělej. Je v něm několik kategorií např.: "Minulost, současnost, budoucnost", "Láska a romantika", "Tohle a támhleto", "Minové pole" (naše oblíbená kategorie, ve které jsou otázky, po kterých se očekávají velmi vášnivé diskuze!), "Sex", "Práce a kariéra", "Výchova děti" a mnoho dalších. Fuelbox můžete hrát naprosto kdykoliv a kdekoliv. Stačí jen, když vytáhnete náhodně kartičku a diskuze může začít. Nás to neuvěřitelně baví.


9. Couples yoga

S tím"Málem jsem se počůrala smíchy" to nepřeháním. To musíte zkusit. Zadejte do google nějaké jednodušší polohy pro párovou jógu a partnera na něco nalákejte. Úplatek nejspíš potřeba ve všech případech :) Garantuju vám, že se vašim partnerům do toho nebude chtít. Musíte je přelstít, protože je to vážně nezapomenutelný zážitek. Já musela Johnimu slíbit, že s ním půjdu běhat podle aplikace, u které plníte nějaké záhadné mise. Někdy musíte sprintovat, jindy se zas loudat. Blbinky, blbinky, na to ho užije. Každopádně u párové jógy posilujete a podle mě velmi kvalitně a efektivně trávíte čas s vaší druhou polovičkou.Za mě jednoznačně pecka! 



Tak my zdravíme a vrháme se na další díl "Making a murderer". 
Užívejte si ty vaše drahé polovičky a budu se těšit na vaše oblíbená milostná dostaveníčka v komentářích :)

Krásný nedělní večer. 
Vaše TerezaInOslo
Viewing all 388 articles
Browse latest View live